Taxonomie a úvod do problematiky:
Zdatnost (obecná) je nezbytným předpokladem pro efektivní fungování lidského organismu s optimální účinností a hospodárností a je podmíněna zejména fyziologickými funkcemi organismu.Vývoj definic této kategorie lidského života odráží současně i kvalitativní změny ve vývoji chápání a pojímaní zdatnosti:
předpoklad optimálně reagovat na různé podněty prostředí (konference v Liblicích 1961)
souhrn předpokladů optimálně reagovat na náročnou pohybovou činnost a vlivy zevního prostředí (konference v Gotwaldově, 1965)totální (celková) zdatnost se složkami zdatnosti tělesné, sociální, duševní a emocionální (Shepard, 1985)ochranný prvek proti vnějšímu stressu (Corbin a Pangrazzi, 1992)připravenost organismu konat práci bez specifikace o jakou "formu" práce se jedná (tedy i duševní práce), nebo jako způsobilost člověka vyrovnat se s vnějšími nároky, resp.odolávat aktuálním vlivům okolí. Tělesná zdatnost je součástí obecné zdatnosti. (Bunc, 1995)
Tělesná zdatnost = schopnost řešit dané úkoly s dostatkem energie a pohotově, bez zjevné únavy a s dostatečnou rezervou pro příjemné strávení volného času (Singapur, 1990) (Kovář, 2001)
Součástí obecné zdatnosti je tedy nespecifická potenciální adaptace na pohybovou zátěž, kterou nazýváme tělesná zdatnost. Podle Bunce (1995) vyjadřuje stupeň rozvoje adaptačních potenciál a v důsledku to pak znamená optimalizaci funkcí organismu při řešení vnějších úkolů spojených s pohybovým úkolem, zvládnutí vnějších požadavků na jedince s menšími nároky na organismus (např. zvládnutí uběhnutí určité distance na hladině nižší úrovni srdeční frekvence).Za nejdůležitější přínos tělesné výchovy je dnes považováno zvýšení tělesné zdatnosti dětí, mládeže i dospělých na optimální úroveň, která by byla dostatečnou prevencí civilizačních chorob. Z tohoto důvodu tělesná zdatnost v dnešním pojetí není chápana jako kategorie odrážející výkon (tzv. výkonově orientovaná zdatnost), ale jako zdatnost ovlivňující zdravotní stav a působící preventivně na problémy spojené s hypokinézou (pohybovou nečinností). Ve světové i domácí literatuře je uváděna pod pojmem zdravotně orientovaná zdatnost (health-related fitness),(Bunc, 1998). Takto pojatá tělesná zdatnost vytváří nezbytné předpoklady pro účelné fungování lidského organismu, a tedy i předpoklad pro dobrou pracovní výkonnost.
Komponenty a faktory zdravotně orientované zdatnosti
Hodnocení úrovně zdravotně orientované zdatnosti posuzujeme především pomocí těchto jejích jednotlivých komponent.
Aerobní zdatnost
*Svalová zdatnost - maximální svalová síla , svalová vytrvalost
Flexibilita
*Složení těla (Dle Haskela a kol. 1985)
-------------------------------------------------
Morfologická komponenta: Relativní tělesná hmotnost, Složení těla, Rozložení podkožního tuku, Hustota kostí
Svalová komponenta: Explosivní - výbušná síla, Maximální síla
Vytrvalost
Motorická komponenta: Hbitost (obratnost), Rovnováha, Koordinace , Rychlost
Kardiorespirační komponenta: Submaximální pracovní kapacita, Maximální aerobní kapacita, Oběhové funkce, Ventilační funkce, Krevní tlak
Metabolická komponenta: Glukózová tolerance, Citlivost na inzulín, Krevní lipidy a lipoproteiny, Charakteristika oxidace substrátů (Dle Bouchard, Shepard 1994)
-------------------------------------------------------
Funkční faktory:
Strukturální faktory: tělesná výška, tělesná hmotnost, množství podkožního tuku a aktivní tělesné hmoty, množství cholesterolu...(Dle Bursová, 2001)
---------------------------------------------------------
Diagnostika a testování komponent zdravotně orientované zdatnosti Konstrukce testů a testových baterií na posouzení úrovně zdravotně orientované zdatnosti vychází jednak z testů diagnostikujících úroveň zdatnosti výkonově orientované, či zdatnosti obecné. Na druhé straně ve shodě s obsahem komponent ZOZ jsou dalšími diagnostickými nástroji testy se vztahem ke zdravotnímu aspektu výkonnosti (hodnocení strukturálních somatických charakteristik).Původní zdravotně orientovaný test tělesné zdatnosti je test AAHPERD (1980), dále uveďme Eurofit for Adults (1995), který vznikl na podnět Výboru pro rozvoj sportu při Radě Evropy. Českou verzí tohoto testovacího systému je testová baterie Unifittest 6-60 (Kovář, Měkota a ko, 1993).Uveďme nyní, ve shodě s výše uvedenými komponentami ZOZ jejich stručnou charakteristiku a konkrétní diagnostické nástroje:
Aerobní zdatnost Aerobní zdatnost se synonymy aerobní, kardiovaskulární, nebo kardiorespirační vytrvalost je pilířem zdravotně orientované zdatnosti. Sharkey (1984) ji definuje jako schopnost přijímat, transportovat a využívat kyslík. Fyziologickým podkladem je zapojování “pomalých” svalových vláken a uplatnění oxidativního způsobu uspokojování energetických nároků. Základem je přirozeně rozvoj vytrvalostních schopností a k diagnostice jsou využívány déletrvající vytrvalostní lokomoce.
Mezi testy vytrvalostních schopností patří ekvivalentní testy běh po dobu 12 min., chůze na vzdálenost 2 km a vytrvalostní člunkový běh na 20mjenž jsou součástí testové baterie Unifittest(korelační koeficient 0,8).
K dispozici máme řadu dalších testů, zmiňme například test na cykloergometru (součást testové baterie Euroifittest), nebo Conconiho teskontroverzní test určující hodnotu anaerobního prahu.Ke kvalitativnímu posouzení změn v úrovni aerobní zdatnosti lze s úspěchem také použít kinetiky srdeční frekvence (SF) . Na principu vyhodnocení dynamiky návratu hodnot SF ke klidovým hodnotám po předchozí zátěži je konstruován Ruffierův test, Katch-McArdle step-test a další modifikace tzv. step-testů. Určitou představu, zejména o změnách úrovně aerobní zdatnosti, může poskytnout longitudiální sledování hodnot klidové SF a SF na úrovni anaerobního prahu.K diagnostice úrovně aerobní výkonnosti (zdatnosti) jsou využívány i funkční zátěžové zkoušky v laboratorních podmínkách, se stanovením maximální spotřeby kyslíku. Tato vyšetření jsou poměrně komplikovaná, finančně náročná a např. školní praxi víceméně nevyužitelná.Problematickým aspektem vytrvalostních testů, zejména globální vytrvalosti je jejich validita a reliabilita. Běžecké výkony velmi silně závisí na motivaci, nemáme většinou jistotu, že zjišťujeme skutečně maximální vytrvalostní výkon. Vyvstávají otázky zda se testovaná osoba “šetří, nebo si jen neumí rozvrhnout síly. Podmínky provádění těchto testů nejsou v praxi většinou dodrženy v souladu s požadavky standardizace, takže bývají zatíženy značnou chybou. (Kohoutek, 1987). Otázkou je také dostupnosti přesnějších metod.
Svalová zdatnostSilové schopnosti, které jsou podkladem svalové zdatnosti dělíme na:
*- statickou sílu*, tj. schopnost vyvinout maximální sílu při izometrické kontrakci svalstva.Z metodologického hlediska je tato schopnost nejsnáze přístupná měření. Výsledkem testu schopnosti statické síly je kvantitativní charakteristika na ekviintervalové stupnici (počet newtonů). Motivace, vůle apod. mají v této oblasti poměrně malou úlohu. Spolehlivost těchto testů bývá dobrá až velmi dobrá,nedoporučuje se ji zjišťovat jednoduchou metodou test-retest. při měření je nezbytné uskutečnit raději více pokusů.Příklady testů: ruční, zádová dynamometrie, výdrž ve shybu, v záklonu v lehu apod-
-dynamicko sílu**; schopnost vyvíjet sílu při převaze izotonické kontrakce svalstva při maximálním počtu opakování.
Značný počet testů dynamické síly nemá normální rozdělení četností. Psychické vlivy jako je motivace a vůle můžou velmi výrazně ovlivnit výsledek testu. Spolehlivost testů dynamické síly je obvykle dobrá. Únava znemožňuje pokusy a měření opakovat vícekrát v krátkém časovém intervalu. Příklady testů: shyby nadhmatem, sed - leh opakovaně] kliky
- výbušnou (explozivní) sílu; schopnost vyvinout maximální sílu v minimálním časovém intervalu při převládající izotonické kontrakci.
Výsledky těchto testů do jisté míry závisí na koordinaci a předchozí zkušenosti testovaných osob. Spolehlivost je obvykle velmi dobrá Příklady testů: vertikální výskok, hod obouruč. Při diagnostice silových schopností je potřeba respektovat kvalit přístrojů a měřících zařízení, dodržovat předepsané polohy a přísně respektovat způsoby vykonání pohybového úkolu (např. úhel působení svalových skupin).
Svalová rovnováha a flexibilitaPředmětem diagnostiky v této oblasti je především fyziologický rozsah jednotlivých kloubních spojení a fyziologický rozsah páteře. Se znalosti svalů s tendencí k oslabování a svalů s tendencí ke zkrácení můžeme vhodnými prostředky a metodami intervenovat ve směru dosažení optimálního fyziologického rozsahu. V praxi se setkáváme ponejvíce s hypomobilitou, jejíž korekce spočívá v protažení zkráceného (nejčastěji tonického) svalu a následném posílení příslušného antagonisty (nejčastěji fázického).Hypermobilita v kloubních spojích je méně častá (odhlédneme- li od hypermobility záměrně stimulovaná z důvodu sportovní výkonnosti, např. v moderní gymnastice). Možnost korekce je v cíleně zaměřených posilovacích cvičeních. Svalová nerovnováha mezi svaly fázickými a tonickými se nejvýrazněji projevuje v oblasti ramenního pletence a v oblasti bederní a pánevní. Tyto oblasti, spolu s držením hlavy a postavením dolních končetin mají zásadní význam pro hodnoceni držení těla (viz dále)
Držení těla v zákl. posturálních polohách a kvalita zákl. pohybových stereotypů
Každý jedinec má vlastní stereotyp držení těla, které je obrazem jeho vnějšího a vnitřního prostředí, odpovídá jeho tělesným a duševním vlastnostem, tělesné stavbě a stavu svalstva. Ovlivňují jej např. únava, duševní stavy, pohybová aktivita, pracovní a sportovní zaměření.
Výsledkem působení těchto komponent je individuálně optimální ("správné") držení těla. Konkrétní podobu “správného” držení těla je možné přiblížit modelem tzv.ideálně drženého těla. Při tomto postoji jsou nohy volně u sebe, kolena a kyčle nenásilně nataženy. Pánev je v takovém postavení, aby hmotnost tropu byla vycentrována nad spojnicí středů kyčelních kloubů. páteř je plynule fyziologicky zakřivena. Ramen jsou spuštěna volně dolů, lopatky jsou celou plochou přiloženy k zadní straně hrudníku a přitaženy k páteři. Hlava je vzpřímena, brada svírá s osou těla pravý úhel. (Bursová,2001)
Vadné držení těla u dětí i dospělých je v rehabilitaci a v oblasti zdravotně orientované zdatnosti často užívanou diagnostickou kategorií. Podle různých kriterií můžeme abnormity v posturální motorice prokázat až u 6-18% dětí ve věku do 16 let (Johnson,1998).
Celkové držení těla kinesiologie chápe jako momentální výslednici vzájemného uspořádání jednotlivých částí tělesného schématu. Jakákoliv změna v jednom pohybovém segmentu zákonitě determinuje celý řetěz dalších změn. Správné držení je proto definováno spíše ekonomicky než normou či estetikou. Vektorově optimálně centrovaným postavením v kloubech a minimálními nároky na svalovou aktivitu pro zaujetí a korekce dané postury. Z tohoto aspektu držení, které vyžaduje zvýšené nároky, je vždy nedokonalé. Staticky vadné držení je do určité míry kompenzováno dynamickými schopnostmi jedince.K hodnocení držení těla lze použít různé diagnostické metody. V tělovýchovné praxi vycházíme ze subjektivního hodnocení jednotlivých parametrů držení těla za použití [metodiky dle Jaroše a Lomíčka
Hodnocení somatických znakůZákladní somatické znaky nejsnáze přístupné diagnostice jsou tělesná výška, kterou měříme nejlépe pomocí nástěnné stupnice a pravoúhlého trojúhelníku s přesností 0,1 cm a tělesná hmotnost, kterou měříme na osobní pákové váze v minimálním oblečení s přesností 0,1 kg. Obě hodnot můžeme využít ke stanovení tzv. Body Mass Indexu] (BMI). Měření *podkožního tuku* provádíme pomocí kaliperu, měříme tloušťku dvojité vrstvy kožní řasy a odpovídající podkožní tuk. Normy pro českou populaci uvádí Měkota a Kovář v manuálu k testové baterii Unifittest 6-60.
.